4. Vyučovací metody vhodné pro vzdělávání dospělých

Problémové vyučování

Problémová metoda je chápána jako vyučovací metoda, respektive typ výuky, který začleňuje řešení problémů samotnými posluchači jako prostředek jejich intelektového rozvoje. Do určité míry je tato metoda realizována při každé výuce, preferována je ve výuce alternativních škol (reformní pedagogika).

Problém je teoretická nebo praktická obtíž, kterou posluchač samostatně řeší svým vlastním aktivním zkoumáním.

Problémové vyučování chápeme z didaktického hlediska jako soubor takových činností, např. organizování problémových situací, formování problémů, poskytování nezbytné pomoci posluchačům při řešení problémů a při ověřování těchto řešení a konečně řízení procesu systematizace a upevňování takto získaných poznatků.

Základ metody spočívá v pojetí řešení problémů jako aktivní a samostatné činnosti vzdělávaného jedince. Posluchačům nejsou sdělovány „hotové" vědomosti a fakta, ale jsou vedeni k tomu, aby se samostatně nebo s nepatrnou pomocí pedagoga snažili k novým poznatkům dospět vlastním uvažováním, pozorováním, měřením, výpočtem, atd.

Řešení problému vyžaduje aktivní myšlenkovou činnost.

Je zřejmé, že problémová výuka je na rozdíl od klasického vyučování pomalejší a mnohem náročnější, má však výrazný formativní účinek a získané vědomosti jsou trvalé.

Metoda řešení problémů je typickou metodou tzv. heuristické výuky.

HEUREKA - našel jsem, objevil jsem

Podstata:

  • posluchači samostatně objevují dosud nepoznané skutečnosti, jedná se v podstatě o analogii vědeckého bádání
  • představuje jakýsi návrat k původnímu autentickému poznávání světa člověkem
  • např. Sokrates, řecký filosof (469-399), mistr ve vedení rozhovoru, jehož podstata spočívala v odhalování nových skutečností na základě logického z dřívějších poznatků vhodně kladenými otázkami (vyvozovací, rozhovor), dokázal přivést nevzdělaného otroka k odvození Pythagorovy věty

Pramenem tvořivého napětí je problémová otázka.

Problémová otázka je impulsem k zvídavému pátrání, myšlenkovému vzepětí a intenzívní aktivitě s cílem dosáhnout vysvětlující odpovědi.

Schopnost klást podněcující otázky je významným momentem při vedení posluchačů k tvořivosti!

Tvořivý člověk si problémové otázky klade také sám, ale v edukační situaci je potřeba, aby tak činil komunikační partner, kterým může být například kolega nebo pedagog. Kladou-li si otázky vzájemně oba účastníci rozhovoru, vzniká dialog, který stírá původní ostré hranice didaktického zaměření rozhovoru a přechází ve výměnu názorů.

Problémové vyučování můžeme řadit k aktivizujícím metodám výuky.

Kreativní pedagog u svých posluchačů úspěšně rozvíjí aktivitu, samostatnost a tvořivost.

Kreativní pedagog se nespokojí jen s tradičními metodami výuky, ale inovativně hledá postupy a cesty k dosažení stanovených cílů. Vytváří neautoritativní prostředí, podněcuje u posluchačů iniciativu a hledání samostatných řešení, podporuje jejich divergentní myšlení, fantazii, flexibilitu, vede je k sebereflexi a k sebehodnocení, ale též vytrvalosti a houževnatosti.

Po kreativním pedagogovi se požaduje, aby ovládal dovednost klást podněcující otázky, řídit diskusi, objektivně oceňovat úspěchy a nápady posluchačů a vytvářet motivující pracovní atmosféru.

Základní vlastnosti problému:

  • problémové úlohy by měly vycházet z reálných životních situací nebo na ně navazovat
  • čím je problém přirozenější, tím větší je možnost aktivizovat posluchače
  • problémové úlohy musí být přiměřené, aby je posluchači mohli vyřešit
  • problémová úloha by měla podněcovat posluchače k uvažování, hledání, zkoumání, případně k dalšímu studiu
  • problémovou úlohu je možně řešit až po získání dostatečného množství faktů a pojmů

Tři etapy problémového procesu:

  • etapa shromažďování faktů, osvojování pojmů poznávání struktur
  • etapa procvičování prostřednictvím aplikací informací do praxe
  • etapa heuristických postupů a řešení problémových úloh

Řešení problému probíhá v těchto fázích:

1. Zjištění problému (IDENTIFIKACE PROBLÉMU), uvědomění si jeho existence. Je to nejobtížnější fáze. Ve výuce často problém vymezuje pedagog ve spolupráci s posluchači. Stanovení problému se může stát zdrojem motivace a zájmu posluchačů.

2. Orientace v problému (ANALÝZA PROBLÉMU). Posluchač si uvědomuje základní fakta, vztahy a souvislosti daného problému.

3. Hledání jádra problému - tato fáze úzce navazuje na předchozí analýzu a spočívá ve vymezení otázky, co je třeba vlastně řešit.

4. Stanovení hypotéz, domněnek - nejcennější fáze. Jedná se o heuristický postup, v němž se rozhoduje o celkovém výsledku řešení problému. Spočívá v hledání vhodných postupů a možných cest, vedoucích k řešení problému. Maximální aktivita posluchačů! (Z výzkumů vyplývá, že by posluchači měli mít na tvorbu hypotéz, tj. na přemýšlení, aspoň 10 minut času). Guilfordovo pravidlo: Originálnost hypotéz s časem vzrůstá, neboť pozdější myšlenky jsou lepší.

5. Ověřování hypotéz (VERIFIKACE HYPOTÉZ). Nevede-li žádná z hypotéz k řešení problému, vrací se posluchač k formulování nových domněnek. Poskytuje příležitost pro analytické, logické a kritické myšlení.

6. Vyslovení závěru, vyřešení problému. Tato fáze je výsledkem stanovení správné hypotézy a jejího ověření.

Nezdařené pokusy o řešení jsou z hlediska vzdělávacího i výchovného také významné. Vedou k novému pokusu o řešení.

Pod pojmem problémové vyučování nerozumíme pouze proces řešení problémových úloh, ale také kladení problémových otázek a řešení jednoduchých problémových situací.

Typické problémové otázky začínají slovy:

Proč..., Čím se liší..., Srovnej..., Jak bys vysvětlil..., Urči..., Popiš..., Vysvětli..., Dokaž..., Jaký je základní rozdíl..., Které společné znaky..., Jak souvisí..., Co je příčinou..., Jak lze použít...

Poznámka: Problémové úlohy je třeba jasně odlišit od úloh na procvičování. Jestliže učitel ukáže studentům řešení jisté typové úlohy a pak od nich požaduje samostatné provedení podobného úkolu, nejde o řešení problému, ale o procvičování předvedeného postupu.

Řešení problémových úloh přispívá k pěstování kultury myšlení.

Metoda řešení problémů je velmi náročná na učitelovu přípravu.

Učitel musí vybrat vhodné učivo a připravit je tak, aby umožňovalo vytváření vhodných problémových situací a formulování přiměřených problémů.

Ještě jednou opakuji, že je nutné počítat s tím, že řešení problémů zabere daleko víc času než tradiční vyučovací metody, ale kromě rozvoje základních poznávacích procesů je tato metoda důležitá také pro rozvoj procesů citových a volních (úspěšné vyřešení problému = pozitivní citový prožitek)!